O životě v simulaci

O ŽIVOTĚ V SIMULACI

"Takže žijeme v simulaci? V Matrixu? Je to hra… něco jako v Červeném trpaslíkovi. V té epizodě Lepší než život?" zahrnuju Karla otázkami poté, co naše patro svlažuje další půllitr oroseného Budvaru.
Rozhodl jsem se, že z něj vypáčím kámen mudrců – podstatu života. Jeho smysl viděný skrze mimozemskou entitu nezatíženou pozemskou tíhou.
Jenže Karel je odolný kus. Je tu osmdesát let. Mně se už trochu plete jazyk a on mě pobaveně pozoruje.
"Máš pravdu, mladej. Je to hra. Všichni ji hrajeme. I já."
"Mně ale přijde, že někdo se do tý hry hacknul. Že prolomil kód. Že cheatuje. Někdo si prostě zadal IDDQD. IDKFA. Jinak by nemohli existovat ti, co ovládají lidi a svět už po tisíce let. Musí sedět u konzole a měnit zdrojovej kód. Jenže pak už to není rovná hra pro všechny!"
"No jenže i to cheatování je součástí hry," odpoví Karel.
"Hele, chápu, že v Super Mario Bros jsi mohl prolézt trubkou a vzít to zkratkou. Ale musel jsi předtím kus odehrát jako ostatní."
Poctivé osmibitové hry.
Jako středověk – buď šlechtic, nebo poddaný. Jednička, nula.
Ale dneska?
Víš, že nejsi nula. Ale nakonec ji z tebe udělají.
A my už nechceme bejt nuly.
"Je možnost dostat se ke konzoli a zadat REBOOT? RESET TO DEFAULT?"
"A co myslíš, že teď dělá Vesmír a celá planeta?" odpoví Karel se zvednutým obočím.
"Už nebudou cheaty?"
"Ne. Stejný pravidla pro všechny. Obnoví se původní nastavení planety. Kdo bude připravenej, může se připojit do hry."
"A máme ještě chvilku čas?"
Karel se podívá na zápěstí, kde nemá žádné hodinky.
"Ještě chvíli jo…"
Chvíli mlčím.
"A hele… nemohl bych si na chvilku zkusit, jaký to je bejt bohem?"
Karel si připraví prsty, jako kdyby zadával příkaz do božské konzole.
IDDQD…