24. den kampaně - "Z deníku spisovatele - Den 12"

Je to divný. 

Doprovodím děti do školy, nejmladší dcerce ještě zamávám u prosklených dveří schodiště do prvního patra, kde stojí další řada mávajících rodičů. 

"Dobré ráno", "Ahoj"… 

Zdravíme se navzájem a máváme našim ratolestem. 

"Pa u akvárka" říkám pokaždé nejmladší dceři (tím myslím ten prosklený prostor), kde děti němě říkají přes sklo "Ahoj", "Mám tě ráda", nebo "vyzvedni mě po O"… 

Děláme dětem srdíčka, posíláme polibky a pak, odevzdavše děti školnímu systému jdeme odevzdaně do toho ekonomického.

Kromě mě… Já jdu zpátky do kotce v králíkárně a nespěchám – kochám se. 

Po tisícileté tmě a mlze vysvitlo slunko a já nastavuji svoji tvář jeho konejšivým paprskům. Cítím se skvěle, ale trochu divně. 

Pětadvacet let v zaměstnání a pocit provinilosti z toho, že tzv. NIC NEDĚLÁM. 

Dělám – píšu, ale není to zatím vidět. Strach a obavy se střídají s radostí a optimismem stejně rychle jako nálady pubescenta.

Dojdu domů, okamžitě svléknu stopadesát vrstev, poklidím nepořádek, neboť jsme dnes odcházeli v chvatu. Tři snídaně a tři svačiny a samozřejmě – každá jiná. Mám totiž tři originály. Taška na plavání a taška na gymnastiku jako bonus ke svačině.

Zapnu kávovar a krájím si úžasně křupavý a chutný domácí chléb vzešlý z šikovných rukou mé ženy. Připravuji kampaň na podporu knihy, dolaďuji ilustrace a grafickou podobu obálky mé knihy. Bude to tvář, kterou budu každému měsíc podstrkovat. Vymýšlím koncept kampaně – jak nebýt jako ostatní? Jak zaujmout něčím originálním, nápaditým, ale nebýt vlezlý ani přehnaně šokující? No jak – jak to děláš celý život. 

Buď svůj. 

Trochu humoru, trochu mystifikace, ať to má kontinuitu a příběh… 

https://www.instagram.com/reel/DWHkTuSCvXQ/?utm_source=ig_web_copy_link&rpxt=NTc4MTIwNjQ2YQ==