20. den kampaně - Deník spisovatele I.

DENÍK SPISOVATELE!

Den 1.

Hurá! Je ze mě spisovatel na volné noze! Dal jsem vale zaměstnání.

Dvacet let polda. Rok v gramofonce a pak pět let referent majetkové správy, co tahal staré krámy po schodech, popojížděl s dodávkou v pražských kolonách a kazil si žaludek závodní stravou.

Začal jsem psát.
Jako polda to byla moje každodenní mana – v hlavě nošený příběh jsem na druhou stranu směrnic připisoval jako ventil. O tom, jak jsem potkával prapodivného týpka. Moje bláznivé myšlenky a teorie, kým by mohl být a co všechno dělá – to, co já ne. Dobrodružství a život. Fantazie tříbená četbou a vyprávěním pohádek dětem.

Vsadil jsem na svůj vnitřní hlas. Jal jsem se ho následovat.
Splním si sen – napíšu knihu. S podporou blízkých.

Začal nový rok. Příležitost pro nový začátek.
A tak tedy – je to tu!

Děti jdou po vánočních prázdninách poprvé v novém roce do školy. Ráno je vypravím, připravím svačiny, navleču troje rukavice, boty, nasadím tři školní brašny a už se kloužeme ke škole.

"Pa, miláčči moji, ať se vám tam líbí."

Koupím čerstvé housky. Se ženou si dáme společnou pondělní snídani po tisíci letech, políbím ji k odchodu a konečně usednu k počítači.

Ne. Ještě ne.
Nemám kávu a rituál.

Rituál? No je to moje nová vysněná práce a to si zaslouží něco slavnostního. Svátečně se obleču. Žádné kraťasy a tričko jako vždy v tomhle přetopeném panelákovém bytě pražského sídliště. Nové kalhoty a pěkné triko – jseš spisovatel, musíš k něčemu vypadat!

Je to sváteční okamžik v mém životě. Ať ten slavnostní pocit pronikne až do řádků knihy. Čtenářstvo není blbé – pozná, když na něj šiješ boudu. Buď poctivý, pravdivý, autentický – zní mi mantry kurzu osobního rozvoje.

Jdi za svým cílem a následuj své sny…

Fajn. Pustil jsem se na tenký led nejistoty a důvěry ve svůj záměr.

Je deset.
Píšu. Vyhledávám informace. Poslouchám barokní klasiku. Taková nádhera. Čistota a účel v každém tónu. Přemýšlím.

"Píp píp píp." Půl druhé…

Zpráva od syna z ilegality:
"Jsme připraveni."

Škola totiž zakázala používání mobilů – jako že tím vyřeší digitální závislost. Bohužel za zákaz nenabídne žádnou atraktivní náhradu. Snad nebude restriktivnímu školnímu řádu vadit, že synek má moji dvacetiletou Nokii, co umí volat, psát, hrát hada a rozbíjet cihly.

(A ten školní řád je vážně drsný – v pět osm zamknou školu a v osm ji odemknou a "provinilci" se musí zapsat na "list hanby". I když moje dcera v první třídě plačky poznamenala, že ještě psát neumí. True story. Ale já píšu sci-fi, ne horory.)

Je půl jedné.
Obléknu se – protože je asi tisíc stupňů pod nulou, protože je leden – a dokloužu před školu.

Děti jsou po obědě.
"Nám to nechutnalo."
Jasný. Závodní kuchyně. Závod v tom, udělat taková jídla, co nikomu nechutnají.

Udělám něco rychlého k jídlu a jdu psát. Moc jsem toho ještě nenapsal. Druhé kafe. Hmmmm… zase mi to nejde. Chvilku trvá, než se napojím na inspirační proud…

"Tati, já jdu k Bobíkovi" poví mi prostřední syn. "Úkoly jsem si udělal v družině". Jasný, kluk šikovná. "Pak se ozvi, pa…"

"Tatínku, dneska mám keramiku, víš to?"
"Vím, samozřejmě."
(samozřejmě nevím)

"Pojď, připravíme batůžek, co máte mít…"

Zase se oblékneme do stopadesáti vrstev, dokloužeme vedle školy do keramického ateliéru.

"Kdy mám přijít?" ptám se v 15.30.
"Přijďte na pátou."

Díky, nashle.

Kloužu do kopce. Chodníky se posledních pár let nechávají žít svým vlastním životem, aby netrpěly snad nějakou újmou z neopatrného ošetřování.

Svléknu stočtyřicetosm vrstev. Nejstarší syn odchází (naštěstí sám) na kroužek lezení. Nejmladší si domluvil, že půjde ke kamarádovi, ať ho doprovodím.

Hmmm. Tak jdeme.

Zbývá čtyřicet minut. Já snad ani nepůjdu domů. Koupím rohlíky v přetopené, přeplněné a předražené Bille v místním "ócéčku" a budu umíněně stát ve frontě k jediné pokladně s obsluhou.

"Já si na pokladní hrát nechci. Nechat se buzerovat automatem. Kdybych chtěl, stanu se brigádníkem…"

Vyzvednu dceru z keramiky.
"Tatí, může Niky k nám? My jsme se neviděli čelé pláždniny."

Fajn.

Telefonát sousedovi, který má mého syna. Domluvíme si hlídání a výměnu dětí. Na dvě hodiny.

Doma je nejstarší syn. Sedí a paří Wobbly Life.
"Máte nějaký úkoly?"
Dneska ne. Hurá.

Kouknu přes dveře do pracovny. Monitor svítí. Kurzor bliká na straně šest a půl.

"Štlejdo, já mám hlad… My máme hlad, tatí!"

Fajn. Jdu vám udělat něco ke svačině. Jdu psát. Co jsem to… jo, kniha. Pár řádek. Třetí kafe.

"Je sedm, výměna dětí!" volá soused.

Obléknu si potisící tisíc vrstev a jdeme si předat děti.

Je půl osmé.
Večeře. Připravit věci na zítra.

Je půl deváté.
Žena přijde z práce.

"Tak jak to šlo?"
Popisuji svoji vyzvedávací a oblíkací anabázi.

"Vítej v mém světě. Takhle jsem to měla deset let!" odpoví s ironickým úšklebkem.

"Já nejsem táta v domácnosti. Já jsem SPISOVATEL!"

A jdu dopsat těch kýžených deset stránek denně.

Klasika čeká.

Skoro nic jsem nejedl. Nenapsal. A zítra ráno se vstává v sedm a začne to celé nanovo až do pátku, kdy všichni vyčerpaní přes víkend nabereme síly, abychom to mohli jet pořád a pořád dokola.

Už se těším na druhý den…